Rozhovor s kontrabasistou Jaromírem Honzákem v časopisu Metropolis.
Svými autorskými záležitostmi přinesl do tuzemského jazzu jistý
duch otevřenosti a neotřelosti. Na jeho kontě najdeme dosud tři
dlouhohrající počiny, které leccos vypovídají o jeho muzikantských
toulkách. V současnosti jej nejčastěji můžete potk(áv)at s jeho
polsko-českým kvartetem. Svým hudebním projevem a přesvědčivostí
navazuje na českou basovou školu. Jaromír Honzák – jazzový
kontrabasista.
ME: Proč zrovna muzikant a k tomu ještě s kontrabasem?
Muziku jsem hodně poslouchal už jako dítě, spolužáci venku hráli fotbal a
já jsem doma seděl u kotoučáku (magnetofon s velkými cívkami
s páskou). Vliv otce – kapelníka se projevil nejvíc asi ve výběru
nástroje, věděl totiž, že basistů je relativně málo. Mě samotného to
kolem patnácti táhlo hodně k baskytaře, to už jsem ale chodil na soukromé
hodiny klasického kontrabasu. Jazz jsem na kontrabas začal hrát až kolem
dvaceti.
ME: Co tě ještě krom rodinného vlivu v počátcích
ovlivňovalo?
Pár pro mě zásadních desek – Blood, Sweat & Tears mi koupil táta,
kromě toho vždy vypůjčil na nahrání čerstvě vydané Chicago –
bubeníkovi z jeho kapely to posílal příbuzný z USA. Potom jsem poslouchal
Return To Forever Chicka Corey a hlavně Weather Report. Kdybych měl dnes
jmenovat jednu jedinou kapelu, budou to pořád Weather Report.
ME: V poslední době jsem hodně narážel, i v souvislosti
s mnoha českými jazzmany, na vyhlášenou hudební školu Berklee College of
Music v Bostonu. Jak jsi se tam ocitnul ty?
Toužil jsem po studiu na Berklee několik let, pak jsem se konečně rozhoupal,
napsal si o přihlášku, poslal vyžádanou kazetu s nahrávkou a požádal
o stipendium. To jsem dostal, zbytek nákladů pokrylo stipendium od
Fullbrightovy nadace.
ME: Tuším, že to bylo tři semestry. Co jsi tam přesně studoval
a u koho?
Ano, podpora Fullbrightu byla jen na jeden rok, tak jsem to využil naplno a
studoval tři semestry. Mým učitelem na basu byl Bruce Gertz, který hrával
s Jerry Bergonzim, další významní učitelé byli Hal Crook nebo John
LaPorta. Kromě kontrabasu jsem měl spoustu improvizačních kurzů a různě
zaměřených ansámblů.
ME: V čem tě škola nejvíce ovlivnila nebo co ti přinesla za
novou zkušenost?
Důležité bylo jakési utřídění těch základních znalostí. Já jsem
předtím studoval jen klasiku a v jazzu jsem byl samouk. Ono to sice nakonec
je stejně o tom, co člověk dělá sám na sobě, žádná škola tě hrát
nebo skládat nenaučí, nicméně určité informace potřebuješ od někoho
dostat. A já je dostal až tam. Ještě důležitější ale bylo setkání se
spoustou muzikantů různých hráčských úrovní. Člověk si tak mohl
udělat mnohem objektivnější náhled sám na sebe, než to bylo možné na
té naší malé a tenkrát velmi uzavřené scéně. Kromě toho jsem si
zahrál se spolužáky jako Roy Hargrove, Mark Turner, Chris Cheek, Jorge Rossy
nebo Kurt Rosenwinkel…
ME: Od studií k vydávání alb. Na svém kontě máš tři
autorská CD. (Getting There Together – 1995, Earth Life – 2000, Present
Past 2003.) Jak hodnotíš tyto své dosavadní počiny a do jaké míry podle
tebe kopírují tvůj hudební vývoj?
Dívám se na ta alba právě jako na dokumenty o svém momentálním hudebním
i lidském stavu. V tom pro sebe vidím jejich význam. Takový domácí
úkol, který dávám sám sobě. Když je hotový, mohu v sobě uzavřít
určité období a pomalu zkoušet, jestli uslyším nějaké pokračování.
Pokud na některém albu někdo najde něco pro sebe, je to bonus.
ME: Jak na tebe přicházejí tvůrčí chvíle a kde nacházíš
zdroj inspirací?
Tvůrčí chvíli musím napomoci – přinutit se sednout si k pianu a něco
na něm hledat. Většinou dlouho nic nenacházím, ale stane se z toho
pravidelný rituál, který po několika dnech nebo týdnech začne pomalu
vydávat jakési plody.
Inspiruje mě přítomnost, ten povrchní bzukot, vibrace, která obsahuje
neopakovatelný kód k přítomné chvíli. Ty nejpovrchnější a
nejpomíjivější jevy – móda, design aut, klipy pop hvězd, ale spíš
těch teprve budoucích, slang teenagerů, jsou zároveň nejcennější, pokud
jde o definici a identifikaci přítomnosti. Kdyby na Zemi přistál kosmonaut
z budoucnosti a pokazily by se mu hodiny, zorientoval by se podle těch
největších „banalit“. Samozřejmě mě ovlivňuje hudba, kterou
poslouchám, ale tady by ten vliv neměl být příliš prvoplánový, pokud
možno…
ME: Svoji hudbu vlastně v poslední době realizuješ ve
spolupráci s mezinárodním bandem. Jak jsi tedy přišel právě na polské
muzikanty typu Michal Tokaj, Lukasz Zyta?
Paradoxně (vzhledem ke geografii) je to díky Berklee. Tam jsem se potkal
s polským pianistou Kubou Stankiewiczem a přes něj po letech s mnoha
dalšími polskými muzikanty. Michal a Lukasz jsou úžasně talentovaní a
flexibilní muzikanti, kteří mojí muzice umí vdechnout život.
ME: … polský jazz má v současnosti dosti nakročeno a je dosti
otevřený. Někdy mám pocit, že domácímu jazzu tato otevřenost chybí, co
je na něm jiného a co jej naopak s našincem spojuje?
Nesmíme zapomenout na to, že Polsko je mnohem větší země, a tudíž
adekvátně k tomu má víc muzikantů. Kromě toho, v letech komunismu byli
Poláci mnohem víc orientovaní na kulturu, kdežto Češi spíš na maso. Ten
výsledek tomu také odpovídá. Musím ale říci, že v poslední době se
ten kvalitativní rozdíl začíná stírat – česká scéna začíná být
velmi zajímavá!
ME: Ale abychom nezůstali jen u našich severních sousedů. Jak
vidíš vývoj jazzové muziky vůbec? Někdy se zdá, že mele
z posledního… pak jsou zase chvíle, kdy do sebe pustí žánrové
přesahy…
Myslím, že tam, kde začne bujet fundamentalismus, purismus, návraty ke
kořenům a podobné věci, otvírá se cesta do pekel. Jazz si nedávno
něčím takovým prošel, zejména v osobě Wyntona Marsalise, a naštěstí
to přežil. Ona je to také někdy spíše věc producentů než muzikantů.
Jak řekl Bill Evans, jazz spíše než styl je způsob tvoření hudby. Takže
spíš než určitý konkrétní a předem definovaný zvuk bychom měli hledat
svobodomyslnou a kreativní hudbu, která ovšem nesmí ztratit určité
atributy, abychom neupadli do druhého extrému, populárního u některých
evropských kritiků.
ME: U přesahů a jiných hudebních směrů ještě zůstaňme.
Hodně muzikantů využívá vletů do elektronické muziky, drum’n’basu,
jiní zase sahají k folklórním a vážnohudebním motivům. Jak ty se
vyrovnáváš s těmito trendy?
S některými folklórními česko/moravskými se vyrovnávám dost těžko:-)
Pokud ovšem nejde o Jana Hammera nebo Miroslava Vitouše, to je jiná. Osobně
rád poslouchám právě drum’n’bass nebo jungle (nepoznám bohužel
rozdíl) a elektronickou/dance scénu. Ne že bych toho znal moc, ale občas mě
něco zaujme, naposledy jsem si dokonce koupil CD Plaid. Vážná hudba je
nesmírně rozsáhlá oblast a připomíná nám, že bychom ani neměli moc
mluvit o komponování, pokud jde o naši vlastní tvorbu. Těch pár taktů
za to téměř ani nestojí. Znám toho bohužel opět velmi málo, mezi mé
oblíbence patří Steve Reich, Olivier Messiaen nebo Maurice Ravel. Ve své
hudbě se nebráním jakýmkoli vlivům, jde ale spíše o intuitivní a
spontánní záležitost, ne že bych chtěl za každou cenu něco začít
propojovat.
ME: Součástí tvého hudebního života je nejenom vlastní
koncertování s vlastním bandem, ale také hostování v jiných projektech,
třeba bratří Ebenů, v Divadle Vizita aj. V neposlední řadě jsi také
pedagog (Státní konzervatoř Jaroslava Ježka). Není toho na jednoho moc?
Nepřipadáš si někdy jen jako nájemný muzikant, který zastává několik
rolí najednou?
Myslím, že je to celkem normální úkaz, zejména pro basistu, a cítím to
naopak jako obohacení a inspiraci. Kromě toho s Vizitou hraju tak jednou za
dva měsíce, s Ebeny míváme koncertní minisérii jednou za čtvrt roku.
Nejvíce jsem v poslední době hrál s triem Davida Dorůžky. Relativně
časově náročná je škola, ale zde mluvíme o dvou třech dnech v týdnu,
takže si nemám na co stěžovat.
ME: Pokud tedy máš ten pomyslný ostrůvek klidu. Co si rád
poslechneš?
To je různé, podle nálady. Někdy neposlouchám nic, často sleduju, čím
mě překvapí Mezzo nebo noční MTV. Momentálně tu mám půjčené CD Marie
Schneider, na to se těším. Jindy se vracím ke svým oblíbeným CD (Bill
Evans se Scottem LaFaro, Marc Johnson, mnoho z produkce ECM a vše zmíněné
v předchozích odstavcích). Nejvíc se těším na něco nového, co ještě
neznám a co mě osloví.
ME: … a kdo z muzikantů tě v současnosti nejvíce
oslovuje?
V posledních pár letech mě hodně inspirovala hudba Chrise Cheeka, Kurta
Rosenwinkela, v poslední době byl silný zážitek koncert Avishaie Cohena.
Vždy mě znovu fascinuje Bjork.
ME: Kdybys měl možnost postavit si kapelu s velkým „k“ (za
předpokladu, že ji už nemáš), kdo by v ní nesměl chybět a proč?
Se svojí současnou kapelou jsem nad míru spokojený, je pro mě pocta hrát
svou hudbu s muzikanty, jako jsou Michal Tokaj, Lukasz Zyta a David Dorůžka.
Dokážou překonat mé představy o mé vlastní hudbě.
ME: Na závěr tu mám kapku vizionářskou otázku. Zmínili jsme
se, že poslední desku jsi vydal před dvěma lety. Jak to vypadá s další
deskou Jaromíra Honzáka?
Ještě chybí něco málo hudebního materiálu, ale to bych rád v blízké
budoucnosti napravil, uvidíme, jak to půjde…
ME: Díky za rozhovor a strávený čas.
Petr W. Vaněk