Rozhovor na HN.IHNED.CZ

V den jeho nedávných padesátin se na pódiu v pražském Paláci Akropolis střídala kapela za kapelou: trio Honzák, Šulc, Zbrožek – kamarádi z konzervatoře. Kapela Face of the Bass, Quartet East, skupina Čikori, kterou jen pro tenhle večer obnovila Iva Bittová, kapela Bratři Ebenové, jejíž lídr Marek, protentokrát v lehce zválené bavlněné košili, zazpíval oslavenci ironickou písničku napsanou přímo pro něj. Formace za formací přicházela a odcházela, jen kontrabasista a oslavenec v jedné osobě zůstával. To všechno totiž byli muzikanti, se kterými hrál a hraje. Včetně Poláků Michala Tokaje a Lukasze Zyta, členů Jaromír Honzák Quintetu, s nimiž předvedl tři ukázky ze své nové desky. Další jazzmani byli v nabitém hledišti a s potěšením nasávali uvolněnou atmosféru. V záblescích světel z jeviště byly vidět hlavně mladé tváře. Jaromír Honzák, zakladatel jediné jazzové školy u nás, je totiž nezpochybnitelný guru mladé a nejmladší generace.

Jaké je vaše nové album?
Jmenuje se Little Things a je pokračováním předchozích dvou. Vzešlo z dlouholetého kontaktu s polskými muzikanty. Hraje tam pianista Michal Tokaj, bubeník Lukasz Zyta, český kytarista David Dorůžka a americký saxofonista Chris Cheek. S ním jsme měli na jaře pět vystoupení v různých městech a hned potom jsme začali společně nahrávat desku. Chris patří k muzikantům, které jsem potkal na přelomu let 1989 a 1990 při studiu na americké Berklee College. Dlouho jsem si přál pozvat ho na nějaké společné hraní, a povedlo se to až teď.

Musel jste ho lámat?
Vůbec ne, ale pomohlo mi, že už jsme se znali. Pro jistotu jsem mu poslal starou fotografii, na které stojíme na Massachusetts Avenue před školou, aby si na mě vzpomněl. A on mi pochválil boty. „Nice shoes,“ napsal. Měl jsem totiž trochu bizarní stříbrné polobotky, které jsem si koupil v Brně. Tenkrát to prostě byly boty, jaké jsem sehnal, připadaly mi normální. Ale když jsem je teď uviděl s odstupem času, chápu, že ho zaujaly. Takové totiž mohl mít snad Michael Jackson, ale normální chlap sotva. Zkrátka ostblock vintage.

Berete svá alba jako osobní mezníky?
Určitě. Jazzová alba, až na výjimky, nejsou žádné obchodní artikly. Těch desek se prodávají řádově stovky. Typický náklad jazzové desky je pět set kusů. Pak se třeba za dva roky udělá dolis. Nebo se vydá tisíc kusů, z toho se třetina rozdá a zbytek se prodává na koncertech nebo v obchodech. Když někdo podpoří vydání jazzového cédéčka, je to charitativní podnik. Pro mě i pro relativně malý okruh lidí, které to zajímá, to má hlavní smysl jako dokument o tom, co jsem v určité době cítil, co jsem byl schopen vyprodukovat a jak to znělo. Když je deska na světě, sám jsem zvědav, jestli najdu inspiraci k něčemu dalšímu.

Cítíte tlak, že by se měla narodit další deska, nebo ji necháváte pozvolna nazrávat?
Spíš si to zvolna zraje. Vždycky jsem si ale vytvářel autotlak, říkal jsem si, že už jsem byl dost dlouho línej. Mezi alby jsem měl vždycky dva nebo tři roky pauzu. Když už je pauza delší, pokouším se psát, ale vždycky jsem to dělal s pocitem klidu. S výjimkou posledního alba, které vzniklo hlavně proto, že jsem sem chtěl pozvat Chrise Cheeka. Ale Petr Ostrouchov, který je produkoval a vydal, rozhodl, že vyjde k mým padesátinám, čímž jsem si na sebe upletl bič. Kvůli termínu se mi totiž poprvé stalo, že jsem album připravoval pod jiným tlakem než svým vlastním.

Vraťme se na začátek. Pocházíte z muzikantské rodiny, váš táta měl v Litoměřicích kapelu. Mluvil vám do hudebního vkusu?
Do života mi moc nemluvil, ale inspiroval mě tím, že mi nosil desky. Ke třináctým narozeninám mi koupil desku jazz-rockové formace Blood, Sweat and Tears. Vyšla tenkrát v Supraphonu a obrovsky mě oslovila. Od bubeníka z tátovy kapely, který měl příbuzné v Americe, jsem měl půjčené album kapely Chicago, rockové skupiny s dechovou sekcí. Nahrával jsem si to na kotoučový magnetofon, a i když moje muzika zní o hodně jinak, cítím, že jsem tím dodnes ovlivněn.

Pokud vím, táta vás taky přivedl ke kontrabasu.
Napřed zkusil, jestli by mi nešel klarinet, protože na klarinet a na saxofon hrál jeho bratr Jaromír, který nedávno zemřel ve Švédsku a po kterém se jmenuji. Strýc působil v Brně u Broma a v Praze u Vlacha. Byl zkrátka v první lize. Když pak jednou u Broma potřebovali trumpetistu, řekli tátovi. Odehrál tam dvě letní šňůry, a to ho nabilo pro dráhu kapelníka. Tam se rozhodl, že si postaví vlastní swingovou kapelu, a tu pak měl několik desetiletí. Časem ji zredukoval a zaangažoval rokenrolovou buňku. Později jsem v té jeho kapele zaskakoval s baskytarou.

On má tu kapelu v Litoměřicích dodnes?
Ano. Předloni uspořádalo město koncert k pětapadesátému výročí jejího založení. Zúčastnil jsem se toho jako basista kapely. Zatímco na moji jazzovou skupinu přišlo do litoměřického kulturáku čtyřicet lidí, tátovo výročí jich přitáhlo sedm set. V kulturním domě prý nikdy neměli větší návštěvu.

Byla basa i vaším přáním? Nebo zkrátka táta potřeboval do kapely kontrabas?
Když se ukázalo, že mi klarinet nesedí, napadl ho kontrabas, protože mě bavila baskytara, a jako kapelník věděl, že dobrých basistů je málo. Musím říct, že mě to zaujalo.

Vy jste ale napřed chtěl být filmovým režisérem.
Ano, ale hlavně kvůli hudbě. Vždycky se mi ve filmu líbila místa, kde hudba ladila s obrazem. Ve čtrnácti jsem si nebyl jist, jestli chci být hudebníkem, tak jsem to rozhodnutí trošku odsunul. Když mě pak gympl přestal bavit, přešel jsem do Teplic na konzervatoř. Ve srovnání s litoměřickým gymplem to bylo jako dostat se z lágru na svobodnou půdu.

Studoval jste klasický kontrabas. Nemusel jste tajit své jazzové aspirace?
Částečně musel. Se mnou tam pro jazz horovali jen pianista a houslista Martin Zbrožek a bubeník Martin Šulc. Vždycky jsme mohli vytáhnout nástroje a zesilovače až pozdě odpoledne, když jsme měli jistotu, že kantoři ze školy odešli. Pokud nás přesto někdo přistihl, řešili nás pak na konferencích. Naštěstí jsme ale měli ochránce v třídním Nygrýnovi. Byl a je to svobodomyslný člověk, fanoušek malých divadel a milovník jazzu. Ten nás vždycky hájil, že bereme muziku vážně. Nebýt jeho, byli by nás kvůli tomu jazzu asi nakonec z konzervatoře vyhodili. Protože pro klasické pedagogy existovaly jen dvě kategorie: vážná hudba a to ostatní – úpadkové.

Slyšela jsem na vás samou chválu, jak dáváte studentům příležitost, aby se rozvíjeli, posíláte je do zahraničí. Napadá vás, jaká je to škoda, že vaše generace neměla podobné šance?
Do zahraničí je bohužel posílat nemůžu, tam jezdí sami. Ne že bych našim studentům záviděl, ale kdyby tenkrát byla škola, jako je teď jazzové oddělení na naší Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka, určitě bych na ni šel.

Na vojně jste byl v Armádním uměleckém souboru. Byla to opravdu taková zašívárna, jak se říká?
Byl jsem tam v letech 1982 až 1984, a v porovnání s tím, co by mě jinak čekalo, to dobré útočiště bylo. Do AUSu se dělal konkurz, a když se tam člověk dostal, byla to záchrana, protože mohl být dva roky u muziky, a ne třeba někde u tanku.

Osobní vazby vám často vydrží hodně dlouho, třeba s Martinem Zbrožkem, kterého znáte ze školy, nebo s Markem Ebenem, s nímž jste se potkali právě v AUSu. Je to v jazzu běžné?
Jsou kapely, které spolu vydrží desítky let, ale mimořádná není ani velká fluktuace. Vždycky říkám, že jazzové kapely nezkoušejí, ty hrajou. Na rozdíl od kapel rockových, které napřed na tři roky zalezou do sklepa a tam usilovně trénují věci, jež by jazzový muzikant zahrál bez zkoušky. Když se potom rockeři z toho sklepa vydrápou, mají svoje jméno, identifikují se s kapelou a berou ji jako společnou věc. Jazzoví muzikanti jsou mnohem víc každý za sebe. Dokud je to baví, jsou spolu, a když ne, v klidu se rozejdou.

V jazzu jsou muzikanti při vystoupení hodně tvůrčí. Stává se vám, že vás překvapí natolik, až si říkáte: Páni, co jsem to napsal?
S muzikanty, se kterými hrávám, se mi to stává pravidelně. Když přinesu svoje věci, nikdy nevím, co přesně z toho udělají. Neříkám jim, jak bych chtěl, aby to znělo. Většinou dostanou noty, kde je zapsaná jenom melodie a harmonické značky, případně tvary akordů na piano a kus basové linky. Kompozice je velmi stručná a zápis je v jazzu hodně minimalistický. Takže výsledek je zásadně ovlivněn muzikanty. Když půjdete na dva koncerty, bude tatáž skladba znít pokaždé trochu jinak.

Jak ale potom víte, že se na CD dostala nejlepší verze?
To člověk nikdy neví. Čas je omezený, jazzová deska se totiž točí obvykle dva až tři dny, zatímco rockeři nahrávají půl roku. To souvisí s prodejem, s financemi, které se na jazz dají sehnat. Od každé věci nahrajeme jednu až tři verze, a z těch se vybere. Důležité je si to poslechnout s odstupem nebo opakovaně, aby člověk měl jistotu, že se rozhodl správně.

Na Berklee College v Bostonu jste strávil tři semestry, během let 1989 až 1990. Jaké to bylo, když se třicetiletému jazzmanovi otevřel svět?
Byl jsem tam ještě před listopadem vyslán ministerstvem kultury. V té době už byly poměry dost uvolněné. Komunisti se tvářili, že dělají perestrojku, a proto byli najednou jakoby strašně přátelští. Od Berklee jsem dostal typické stipendium, které pokrývalo polovinu školného. Zbytek na školné plus živobytí mi pokrylo stipendium Fulbrightovy nadace. Zažádal jsem o ně přes americkou ambasádu. Ministerstvo kultury mi zaplatilo letenku, takže jsem to měl paradoxně jednodušší, než to mají studenti dnes, kdy si musí spoustu věcí hradit sami.

Naučil jste se v Berklee něco, co jste nevěděl?
Nepotřeboval jsem, aby mě tam učili hrát na kontrabas, ale potřeboval jsem jazzovou teorii a harmonii. Nejdůležitější však bylo setkávání s lidmi, spolužáky i učiteli. Dnes už je naše jazzová scéna mnohem zajímavější, ale tenkrát byli v tom zdejším malém rybníčku muzikanti, kterým také většinou chybělo jazzové vzdělání. Díky Berklee jsem si spoustu věcí utřídil. Měl jsem štěstí, že tam tenkrát kromě Chrise Cheeka byli lidé jako kytarista Kurt Rosenwinkel nebo bubeník Jorge Rossy. Chodili tam jamovat saxofonisté Joshua Redman, Mark Turner a další hudebníci, celá plejáda lidí, ze kterých se po letech staly hvězdy. S nimi jsem hrál ve školních kapelách i mimo školu. S odstupem let se pak ukázalo, že oni jsou ta nová generace. Měl jsem štěstí, že jsem je viděl zblízka.

Řekl jste si už tenkrát, že taková škola by měla být i u nás?
To jsem si řekl až později. Věděl jsem ale, že všude v Evropě nějakou jazzovou školu mají. Co jsem skončil vojnu, učil jsem. Když pak začaly vznikat vyšší odborné školy, rozhodla se Ježkova konzervatoř, že takovou školu také založí. Vypracováním programu jazzového oddělení pověřili mě, určitě proto, že už jsem je s tím dlouho otravoval. Byl jsem rád, že to tak dopadlo a že mohu své zkušenosti z Berklee nějak zúročit.

Jak velké je jazzové oddělení vaší školy?
Je maličké, pro třicet studentů, stokrát menší než Berklee. Ale důležité je, že se tam dá dělat program tak, jak by měl vypadat na každé jazzové škole. Navíc jsem měl volnou ruku i ve výběru učitelů. Nechtěl jsem, aby tam působili akademici odříznutí od praxe, a proto jsem oslovil muzikanty, kteří chtěli učit.

Co vás tak dlouho drží u učení?
Nevím, navíc mám pocit, že ani učit moc neumím. Můj přístup je možná až příliš svobodomyslný. Dnešní mladá generace si to, co potřebuje, najde na internetu, jezdí sem kapely z celého světa, studenti se ke všemu dostanou bez překážek. Jejich vývoj je tudíž rychlejší, než byl ten náš.

Co jim tedy můžete dát?
Snad další informace. Ale hlavně jim musíme nechat jejich individualitu a osobnost a nenutit je, aby se stylizovali do něčeho, čím nejsou. S některými z nich běžně hrávám. Když u nás studovali třeba bubeník Tomáš Hobzek, pianista Vojta Procházka nebo kytarista Libor Šmoldas, stáli jsme večer na pódiu jako spoluhráči, a druhý den ráno jsme byli ve škole jako učitel a studenti. Většina z nich tu schizofrenní situaci zvládla bez problému.

Jak často potkáte opravdu velký talent?
To je různé. Začali jsme s vysokou laťkou, protože hned po otevření škola vcucla to nejlepší, co na zdejší scéně bylo. Například v partě kolem kapely Vertigo jsou kromě Marcela Bárty všichni našimi absolventy, stejně jako lidi kolem Ondry Pivce a Organiku. V kapelách, které jsou dnes na špičce mladé scény, najdete naše studenty. Jistě by hráli, i kdyby ta škola neexistovala. Ale bez ní by se třeba nenašli.

Roste zájem o kontrabas?
Letos přišli k přijímačkám čtyři basisti, což je hodně. Dneska chybí spíš trumpetisti – a trombonista, to už je přírodní úkaz. Mladí lidé prostě poslouchají muziku, ve které tyhle nástroje chybí.

Jak se vaši absolventi prosazují?
Někteří pokračují v kapelách, které postavili během studia. Například Vertigo Quintet nebo Organic Quartet si vedou výborně nejen v Česku, ale i v zahraničí. Zpěvačka Klára Vytisková, která má teď kapelu Toxique, je taky naší absolventkou. Nebo Zuzka Kropáčová s kapelou Soil a Markéta Foukalová se skupinou Lanugo. A už tam máme další zajímavé osobnosti.

Jde za nimi mladé publikum?
To určitě. Nechci to zakřiknout, ale řekl bych, že se prosazuje fenomén obrody. Například klub Jazz Dock na smíchovském nábřeží v Praze, to je moc příjemné místo, které nemá obvyklý turistický punc jako kluby v centru Prahy. Je tam příjemnější atmosféra, chování k muzikantům je lepší. Dramaturg Kuba Zitko je sám hudebníkem. Začíná tam chodit české obecenstvo, skvělé publikum, a to tady nebylo léta. Přál bych si, aby to byl trend a aby to tak vydrželo. To by byl průlom.

Ví se ve světě, že v Praze je speciální jazzová škola, ze které vycházejí talentovaní mladí lidé?
Zintenzivnila se například vazba na Poláky. Celá řada našich studentů totiž pokračuje na jazzovém oddělení hudební univerzity v Katovicích. Ta škola už funguje čtyřicet let a vyšli z ní polští muzikanti, které tady obdivujeme, včetně mých spoluhráčů Michala Tokaje a Lukasze Zyty. Teď tam studuje osm našich absolventů. Poláci jsou prý rádi, že se u nich učí Češi a Slováci, protože mají výbornou úroveň a momentálně jim zdvihají laťku. Mám z toho dvojí radost, jednak proto, že se posílily vztahy, které tu fungovaly dlouho, a pak také proto, že se český jazz na polské scéně emancipoval. Vždycky jsme totiž pro ně byli ti méně rozvinutí.

Opusťme jazz. V jednom rozhovoru jste říkal, že posloucháte zprávy, protože chcete rozumět politice. Rozumíte jí?
Podle mého názoru se dá jenom nahlížet za opony, protože těch clon je tam strašně moc. Všude na světě se ví, že politici jednu věc říkají, a jinou dělají, že se jim nedá věřit. Ale pokud by lidé rezignovali, dají jim volné pole působnosti. Je to strašně otravné, ale z pozice voličů se prostě musíme snažit nějak se v tom zorientovat. Říkám si pořád, že sledování zpráv mi zanáší hlavu věcmi, které jako muzikant nepotřebuju. Navíc si kladu otázku, jestli se vůbec něco dá ovlivnit. Jestli to není tak velké divadlo, že je ve finále úplně jedno, koho tam zvolíme. Ale pořád ještě si myslím, že to jedno není, že se dá volit mezi menšími a většími gaunery.

Na Hradě se pravidelně hraje jazz. S vámi, nebo bez vás?
Beze mě. Nemusím být u všeho. Byl jsem se tam podívat, když tu byla polská zpěvačka Anna Maria Jopek. Ale abych tam sám vystupoval, to potěšení si zatím odpustím.

Napadá vás nějaký optimistický závěr?
Mám radost z jazzového vydavatelství Petra Ostrouchova Animal Music, které se zajímá o to nové, co tady vzniká, a hodně se orientuje na mladou scénu. Všechno se to děje na hranici možného, díky sponzorům a grantům. Ostrouchov je profesí právník, největší kapacita na autorské právo, bývalý člen skupiny Sto zvířat, je to renesanční člověk. To je vedle Jazz Docku další fenomén, který znamená blýskání na časy. O budoucnost českého jazzu se rozhodně nemusíme obávat.

Naďa Klevisová
magazín LN Víkend