Recenze v časopisu Harmonie

Album cover: Present Past | Jaromír Honzák Quintet

Present Past – by takto za sebou mohli aspirovat na
pozoruhodnou báseň. A v hudebním smyslu jí přeneseně vlastně i jsou.
Občas jsem si úplně jistý: nic nezmizí, nic se neztratí, žádná
myšlenka, touha, utrpení, cit – vše je navždy přítomné, občas to
cítím úplně jasně – zdi starých domů, ulice, dlažba, sálá to
z nich a čas neznamená nic,
“ píše ostatně Jaromír k titulní
skladbě svého letošního alba. a jistě nejsem jediná, kdo si z jeho první
desky z poloviny 90. let pamatuje především tu melancholickou, evropsky
jazzovou, ECM-ovskou atmosféru, jež svou elegancí tak nádherně kontrastuje
i ladí s názvem skladby Žena z bufetu na Maninách. (Šlo
o velký teplý socialistický bufet s padesátiprocentní mastnotou vzduchu
v pražské čtvrti Holešovice, kde Honzák – jazzman s vybraným
vkusem – dodnes bydlí.) Nevracím se v čase jen kvůli připomenutí, že
doba i náš způsob existence sebou za těch pár let docela hodily, nýbrž
proto, že při euforii nad Přítomnou minulostí je třeba si
uvědomit, že jde o prozatímní vrchol celkově již úctyhodného
autorského díla. A aby toho nebylo málo . Honzák letos bilancuje
i v oboru pedagogickém – od září se stane ředitelem tříleté
hudební Vyšší odborné školy zaměřené na jazz, jejíž koncepci prosadil
na půdě Konzervatoře Jaroslava Ježka a probojoval ji skrze byrokracii
Ministerstva školství. Bude to první čistě jazzová státní škola
zabývající se jazzem.

Zpět k albu. jako svůj první jazzový titul jej vydalo brněnské
vydavatelství Indies Records – vzápětí následoval Peter Lipa s deskou
Beatles in the Blue(s) – a tím posvětilo jeho cestu ven
z jazzové, u nás dnes stále ještě žánrové z větší části
nepřirozené izolované „rezervace“. Honzákova hudba si však zaslouží
rozšířit počet posluchačů nejen nad hranice žánru, nýbrž i země. Je
autorsky mimořádně silná – díky kontrabasistově originálnímu
kompozičnímu myšlení a velkému citu pro koncepční vyváženost alba,
díky šťastnému personálnímu obsazení kapely a jednoduché působivé
instrumentaci, má zvláštní podmanivou atmosféru. Konkrétně –
v příštím ročníku Cen HARMONIE nebude Present Past jen aspirovat na
první místo v kategorii českého jazzu, ale může dost dobře konkurovat
i světovým projektům v hlavní jazzové kategorii.

Jaromír Honzák už léta spolupracuje s polskými hudebníky, především
se saxofonistou Piotrem Baronem. Druhou nejsilnější
osobností a zvukovým i hudebním protipólem Barona je v Honzákově
sestavě německý kytarista Christian Rover. Na klavír a
bicí mladí polští jazzmani Michal Tokaj a Lukasz
Zyta
. Tahle kapela se zdá být trefou do černého. Honzák pevně
třímá otěže, Rover a Baron jsou kontrastující mimoběžky a pianista
s bubeníkem jsou otevření mladí hráči s citem a kreativitou sloužící
věci. Album se vryje pod kůži a zůstane tam, i bez analyticky
soustředěného poslechu či četby zdařilých krátkých textů, které
nabízejí výklad k inspiraci té které skladby. Má účinek jako celek, dá
se však jednoznačně rozčlenit do částí. Zvláště první dvě skladby,
rukopisem nejvýraznější, mají společné rysy – kontrabasové intro,
v němž basová figura v lichém metru předurčuje tep kompozice, téma
sestoupivší jakoby odjinud, hrané v unisonu či dvojhlase kytary a saxofonu.
Dokonce i efekt opakování jednoho motivu, jako neúnavného tlaku
předurčeného vývoje, je tu využit podobně – v Present Past se
sedmidobý rytmus promění v pětidobou pasáž, kde se stále opakuje motiv
ve stoupající harmonii. V Constant Struggle trvá úvodní basová
figura na svém dokonce celých devět minut skladby v jediné poloze, pod
dlouhými sóly, a dodává skladbě věčný temný podtlak. Že Honzákova
hudba vzbuzuje představivost, to se potvrdí hned ve třetí kompozici,
Beyond The Mountains. Nahalenému kontrabasovému melodickému intru
dá křídla něha klarinetu a přinese tak náhle čirou krásu bez rytmického
diktátu, jen lehký swing možná vzbudí reminiscenci na někdejší ranou
sestavu skupiny Naima, když v ní ještě hráli mladý bubeník Martin Šulc
i Honzák. Poprvé je možné se plně soustředit na sóla. Nejprve
klarinetové a vzápětí vygradované klavírní. Násobení klarinetu a
použití smyčce v závěru skladby přináší polibek klasické hudby a
vůni hor.

Velmi důležitým instrumentačním prvkem alba je použití elektrického
piana, které probublává a prosvítá mnoha plochami, v kombinaci
s klarinetem vytváří neotřelou barvu a ve čtvrté skladbě Around The
Corner
, plné zvukových dobrodružství na rozlehlé ploše, také
připomene, že Honzák patří ke generaci, která vyrůstala na Bitches Brew.
Dokud se ovšem neozve groove, jenž nás svrhne zpět do roku 2003, jakoby
převzatý z dílny Erika Truffaze, či spíše jeho bubeníka Philipa Garcíi,
jenž se specializuje na funkční „překládání“ soudobých
elektronických tanečních beatů do akustické podoby. A ještě jedna
překvapivá změna zvuku čeká posluchače, to když v pátém tracku
nazvaném Paměť trávy nastoupí jednoduše vybrnkávané akordy
akustické kytary a smyčec vyhrává poetickou melodii. Kytara se časem
znásobí, ale zůstane u komorního duetu.

V následující trojici skladeb spolu souvisí šestá s osmou, balady,
v nichž se, básnicky řečeno, válejí stankovské mlhy tichou krajinou,
větší roli přebírá improvizace v If velmi rozvolněná, kdy se
z pevných not sázených saxofonem odvíjejí gejzíry reakcí klavíru,
kontrabasu a bicích. a Hi! je závěrečná lehká hudební hříčka,
ovšem s hlubším textem. „Jak daleko (hluboko) jsi,“ končí
kratičký track a jedno je po hodině vší té hudby jisté – Jaromír
Honzák je na správné cestě.

Petra Konrádová

{{playListTitle}}

{{list.tracks[currentTrack].track_title}}
{{list.tracks[currentTrack].album_title}}
{{classes.skipBackward}}
{{classes.skipForward}}
{{this.mediaPlayer.getPlaybackRate()}}X
{{ currentTime }}
{{ totalTime }}