Rozhovor s kontrabasistou Jaromírem Honzákem v časopisu Reflex

zpět na přehled článků

Siluetu Jaromíra Honzáka (45) dobře znají návštěvníci představení divadla Vizita Jaroslava Duška, jeho umění využívají léta bratři Ebenové nebo svého času Iva Bittová. Avšak Honzák je v poslední době na roztrhání především sám ze sebe. Dlouhá léta uznávaný jazzový kontrabasista vloni vydal své třetí autorské album Present Past (Přítomná minulost), v českém jazzovém kontextu menší zázrak. Pár měsíců poté spustil projekt jazzové Vyšší odborné školy při konzervatoři Jaroslava Ježka, jejímž je ředitelem, a momentálně hraje též v triu mladého kytaristy Davida Dorůžky.

O soudobém jazzu se říká, že je náročný na poslech. Tvoříte lehce?
To, co je na tom loňském cédéčku, je výpotek jedné zimy. Vždycky je nejdřív potřeba se uvést do tvůrčího stavu. Normální stav totiž je, že zítra jdu k zubaři a pak na finančák, ale samozřejmě nechci aby moje hudba byla o tomhle. Takže si rozkážu, vypnu televizi, což je základní akt vůle, a sednu si k pianu, kde na mě čeká bílý papír, což je sám o sobě příšerný fakt. A protože ta muzika je v jiných sférách, trvá to dny a týdny. Potom mě třeba napadne motiv, který má dva nebo čtyři takty, jenže na skladbu potřebuju například třicet taktů. A pak už je to otázka techniky, v mém případě ale spíš vciťování do toho prvního nápadu. Jak rozvinout atmosféru, která byla naznačena, a přitom přinést ještě něco dalšího. Jako byste odstraňovala nános prachu z mozaiky a skončila ve chvíli, kdy se celá odkryje.

Hezky řečeno. Na co se tak náruživě díváte v televizi?
Na zprávy, to je můj domácí zlozvyk. Pořád si říkám, že se tím člověk zbytečně zanáší a vytváří to v něm negativní přetlak. Na druhou stranu nechci být jako ti, co říkají, že politice nerozumějí, a přitom jdou k volbám.

Jak si mezi sebou rozumějí muzikanti vašeho polsko-německo-českého kvintetu? Chodili byste na pivo, kdybyste žili v jednom městě?
Určitě chodili, ale stejně ne všichni dohromady. Baví mě spojovat osobnosti, které by spolu dobrovolně kapelu nezaložily. Saxofonista Piotr Baron je Polák a elektrická kytara není zrovna nástrojem jeho snů. Christian Rover je Němec hrající na elektrickou kytaru. Po pravdě řečeno, někdy hraji roli jakéhosi psychostmelovatele. Hudebně to ovšem funguje skvěle – Baron to uzemňuje, má kontakt s tradicí, a díky Christianovi a jeho experimentálnímu myšlení se ta hudba posouvá ještě trochu jinam.

Pokusil jste se pro svůj mezinárodní soubor najít zahraničního manažera?
Chtěl bych, aby nám někdo zařídil turné po Evropě, ale skupin na podobné úrovni jako je ta moje, je v Evropě tolik, že je opravdu těžké se prosadit. Já navíc nejsem ten typ, co bude mít v kapele dvacet let dudáka jen proto, že se na to jednou třeba nachytá manažer, jenž hledá něco neobvyklého. Věřím tomu, že nejvíc může člověk zaujmout tím, co opravdu vychází z jeho srdce.

Patříte spíše k hudebníkům, kteří věří, že hudba může posluchače zaujmout sama o sobě, bez asociací. Ale na vaší desce je ke každé skladbě kratičký text. Tak jak to je?
Hudbu neokecáte. Nemůžete si říct: je to slabý, napíšu k tomu básničku a dohromady to bude silnější. A i já si při poslechu cizí hudby někdy vybavuji představy a děje. A naopak, když se pokouším ze sebe něco vydat, východiskem bývají pocity a myšlenky. Jako muzikant vím, že lidé kteří nejsou vyloženě aktivní posluchači jazzu, a to i inteligentní a v hudbě vzdělaní, jsou často bezradní. Tak proč jim nesdělit tu výchozí inspiraci, třeba to někomu pomůže se napojit.

Takže: skladba Za horami voní horami. Vznikla za horami?
Ne. Kontrabasový začátek mi až dodatečně připomněl horskou náladu. Ta písnička mi evokuje zastydlý pocit z komunismu, jak tu člověk byl zavřenej a kolem něj byly hory, kopečky, za něž se zdrhalo. Ta skladba má v sobě touhu: jestli to za těma kopečkama není lepší. Takže z velehor v předehře se stávají kopečky v tématu.

Atmosféra, nálada vaší hudby hodně vycházejí z instumentalizace. Dovedete si představit, že by se do ní zapojil stroj?
Role kompozice je v jazzu poměrně malá a vaše hudba ožije až prostřednictvím muzikantů, kterými se obklopíte. Oni tomu vdechnou život, i když to třeba hrají jinak, než jsem si původně představoval. Jejich přínos je rozhodující. Musí tam fungovat oboustranná důvěra. Oni věří, že moje hudba má nějaký vnitřní potenciál, který lze rozvíjet, a já jim věřím, že tomu vdechnou to nejlepší, co v nich je. Pokud jde o počítačovou hudbu – svého času jsem ujížděl na DJských cédéčkách, co jsem si napůjčoval od Ivy Bittové. Umím si představit, že zapojím stroj, ale jedině tak že mě zaujme ten člověk, který ho bude obsluhovat. Láká mě ale i opačný přístup – vytvořit elektronický efekt čistě akusticky nebo jen s minimální pomocí přístrojů.

Vás zajímá jednoznačně spíš hudební současnost než minulost. Váš otec je ale přitom litoměřický swingový kapelník!
Táta mě násilně nikam nesměroval. Jeho hudební vývoj ovlivnil jeho bratr, můj strýc Jaromír, se kterým v roce 1954 společně nastoupil do Orchestru Gustava Broma. Strejdu odtud zlanařil Karel Vlach, jenž potřeboval náhradu za Karla Krautgartnera na postu prvního saxofonu. Pro tátu, který už asi od roku 1950 vedl v Litoměřicích svůj big band, znamenala bromovská epizoda ohromnou zkušenost a inspiraci. Postupně svůj big band vypiloval na velmi vysokou úroveň. Kapela byla velmi populární a pro muzikanty v širokém okolí znamenala nejvyšší metu. V době nástupu rock'n'rollu dal táta této hudbě šanci i ve svém swingovém big bandu, kdy angažoval skupinu litoměřického průkopníka rock'n'rollu Vladimíra Poláka a dal jí prostor v rámci svých vystoupení.

Jak se dívá táta na vaši hudbu?
Vzhlíží k ní s mírně nechápajícím podivem. Pro mě byl určující dárek, který mi táta dal k vánocům '71 nebo '72, deska Blood Sweat & Tears, co vyšla u Supraphonu. Ta mě opravdu hodně ovlivnila a nasměrovala na dlouhou dobu.

No, že by se tam hrálo na kontrabas, to zrovna ne …
Ale mou první láskou byla baskytara, na kontrabas jsem začal hrát až později. A byl to mimochodem právě tátův nápad, protože měl nedostatek schopných basistů a usoudil, že basa bude pro mě perfektní nástroj. Předtím jsem od šesti let chodil na piano. Vzpomínám, jak si moje nebohá paní učitelka vždycky vzala uklidňující pilulku, a protože podcenila jak dávkování, tak hloubku mé domácí přípravy, stejně během hodiny propukla v hysterický záchvat.

Jaké jste byl dítě?
Hodné a bezproblémové, snad trochu nervově labilní. Ve třídě jsem zastával funkci třídního šaška. Během zkoušení u tabule jsem se s oblibou otáčel v nestřežených okamžicích směrem do třídy s různými „ksichty“. Spolužáci řičeli smíchy a učitelka nevěděla, co se děje.

Tak proto patříte tak neodmyslitelně k divadlu Vizita Jaroslava Duška a Martina Zbrožka? Znám vaše nevšední schopnosti obličejové deformační mimiky a nechápu, proč vás Vizita nevyužívá i v tomto směru!
Bylo období, kdy jsem se ve Vizitě angažoval i herecky. Ale nikdy jsem se neztotožnil s tím, že bych měl fungovat jako herec. Kromě letmých záblesků inspirace to myslím nestálo za nic.

Byli jste někdy s Duškem a Zbrožkem něco jako mladistvá úderná trojka?
Spíš dvojka s Martinem. Martin byl na teplické konzervatoři jednoznačně větší třídní šašek než já. A to, co letos předvedl na Českém lvu, byl jen nepatrný odraz toho, co prováděl tehdy. Oni dva se znají ze Sázavy, protože jejich rodiče měli chaty přes řeku. Já jsem se s Jardou, když začal v Praze na gymnáziu provozovat divadlo a přizval Zbrožka, aby mu dělal hudbu, a ten si přivedl mě a Martina Šulce. Tehdy šlo ještě o Jardou otextované Zbrožkovy písničky, které byly součástí představení. Pak přišlo druhé stadium: improvizace „na téma“ – příběh byl dán, ale způsob, jakým se provedl, byl improvizován. Dnes probíhá třetí fáze – stoprocentní divadelní i hudební improvizace. A pokaždé se najde někdo, kdo nevěří, že jde o čistou improvizaci.

Jste dlouho učitelem kontrabasu i jazzových oborů. Změnil se zásadně přístup k učení od doby, kdy jste studoval?
Posunulo se to zásadně. Protože když jsme s Martinem Zbrožkem a bubeníkem Martinem Šulcem chtěli na konzervatoři provozovat své první jazzové pokusy, museli jsme to dělat ilegálně. S výjimkou našeho třídního, češtináře Karla Nygrýna, který nám fandil, všichni ostatní považovali jazz za naprostý úpadek. Dnes studují muzikanti jazz v rámci státní instituce. Kdybych si tehdy mohl vybrat, určitě bych se přihlásil na jazzovou VOŠ.

Jste jejím tvůrcem a vedoucím, v září jste otevřeli první ročník. Bylo těžké vydupat ji ze země?
Té vošce předcházely mé několikaleté pokusy prosadit určité změny v koncepci studia na konzervatoři Jaroslava Ježka, které se v té době nesetkaly s velkým porozuměním. Šlo mi o to, dát větší prostor jazzu jako takovému. Situace se změnila ve chvíli, kdy se objevila možnost otevřít VOŠ s jazzovým zaměřením. Tenkrát jsem byl osloven, abych ten projekt vypracoval. Obrátil jsem se na muzikanty, jež považuji za nejlepší ve svých oborech. Osnovy všech předmětů si vypracovali učitelé sami. Zatím máme deset nástrojových oborů a limit deset studentů v ročníku.

Momentálně hrajete v triu kytaristy Davida Dorůžky. Co vám to přináší?
Znám Davida od jeho necelých patnácti let. Je to velká zkušenost a zážitek být přítomen vývoji takhle výiímečného talentu téměř od začátku. Zkušenost jednak čistě muzikantská, jednak pedagogicko-sociologická, protože teď lépe chápu, proč velcí muzikanti hrají tak, jak hrají. Talent je zásadní a rozhodující faktor, k němuž ovšem v Davidově případě přistupuje ještě cílevědomost, motivace a píle. Nemluvě o Davidově všeobecném hudebním a kulturním rozhledu. To jsou všechno věci, které hudbě prospívají.

A jak se mění zájem o studium kontrabasu?
Jakkoliv to vypadá neuvěřitelně, poptávka se dnes neustále zvyšuje. Dnes je takový trend, že i baskytaristé chtějí jako vedlejší nástroj studovat kontrabas. A něco podobného platí i o jazzu obecně. Jakkoliv je to nelukrativní a menšinová záležitost, tak přibývá mladých talentovaných lidí, kteří se o jazz zajímají a chtějí ho studovat a pozorovat.

Ale co české posluchačstvo?
Myslím, že se to pomalu dostává do normálních kolejí. Jazz se přestal prezentovat tím zkostnatělým způsobem jako za totality, kdy jsme třeba vystupovali v televizním Studiu M. Mladí lidé jsou bez předsudků, a pokud se s jazzem setkají v příznivé konstelaci, nechají se jím oslovit. Média do nás pod tlakem valí brak, ale přesto bude vždy existovat určitá skupina lidí, kteří chtějí něco víc. Potřeba kreativního umění se nedá vymýtit.

Mám to tesat?
No- samozřejmě! Představuju si scénu z nějakého filmu od Monty Pythonů, jak sluhové již přinášejí kvádr.

nahoru | zpět na přehled článků