Honzák a Viklický v mezinárodních sestavách

Recenze MF DNES (24/06/2003)

zpět na přehled článků

V záplavě domácích jazzových desek figurují i dvě pozoruhodné mezinárodní sestavy, které kolem sebe shromáždili basista Jaromír Honzák a hráč na klávesové nástroje Emil Viklický.

Basista Jaromír Honzák si na své album Getting There Together pozval polského pianistu Kubu Stankiewicze, se kterým se seznámil na Berklee College, a jeho přítele saxofonistu Piotra Barona. Vedle nich jsou tu ještě kytarista Petr Binder, bubeník Pavel Zbořil a v jedné skladbě Honzákův dávný kamarád z teplické konzervatoře, houslista Martin Zbrožek.

Jednotlivé nahrávky nabízejí různá obsazení i stylové typy: v rytmické skladbě Today se Honzák blýskne jako výborný instrumentalista, který patří k naší basistické špičce; triová a kvartetní čísla bez polských hostí nebo kolektivně vytvářená titulní skladba se blíží dnešnímu „kontrolovaně volnému“ muzicírování tak, jak to u nás slýcháme jen zřídka; na kvartetech s pianem a saxofonem mají Honzákova témata (např. October in Poland) tak výrazný melodický i náladotvorný náboj, že by mohla aspirovat na moderní standardy; a společná verze jediného převzatého standardu (You And The Night And The Music) je prostě dokonale šlapající moderní mainstream.

Na projektu Food Of Love si Emil Viklický spolu s basistou Robertem Balzarem našli dva anglické partnery; bubeníka Davida Wickinse, lektora loňské frýdlantské letní dílny, a saxofonistu Juliana Nicholase. Ten se na společných nahrávkách podílí i třemi skladbami včetně titulní Food Of Love. Charakter desky naznačuje už první snímek – Weeping & Wayning – se zřejmým náznakem na „mňoukavou“ sopránku Waynea Shortera. Shorterovskou tendenci ke kompozičnímu ztvárňování dojmů z dnešního světa připomínají i Viklického vlastní skladby, jemné náladové a pocitové obrázky, například Lístek osiky nebo Ještě ne, což se ovšem nevylučuje s náležitým důrazem klavírního zvuku v sólech i v doprovodu. Byť jde o studiové nahrávky, působí album s bezprostředností klubového vystoupení. Celkové ladění (včetně Balzarova autorského příspěvku Ginette) však zůstává v trochu přemítavé, uvážlivé poloze: místo „bezproblémového“ chorusového hraní se i v této poloze dnešního jazzu setkáváme s větší dávkou reflexe a podnětů k přemýšlení.

Lubomír Dorůžka
Autor je hudební publicista

nahoru | zpět na přehled článků