INSPIRUJE MĚ PŘÍTOMNOST, TEN POVRCHNÍ BZUKOT…
rozhovor s kontrabasistou Jaromírem Honzákem v časopisu Metropolis

zpět na přehled článků

Svými autorskými záležitostmi přinesl do tuzemského jazzu jistý duch otevřenosti a neotřelosti. Na jeho kontě najdeme dosud tři dlouhohrající počiny, které leccos vypovídají o jeho muzikantských toulkách. V současnosti jej nejčastěji můžete potk(áv)at s jeho polsko-českým kvartetem. Svým hudebním projevem a přesvědčivostí navazuje na českou basovou školu. Jaromír Honzák – jazzový kontrabasista. 

ME: Proč zrovna muzikant a k tomu ještě s kontrabasem?
Muziku jsem hodně poslouchal už jako dítě, spolužáci venku hráli fotbal a já jsem doma seděl u kotoučáku (magnetofon s velkými cívkami s páskou). Vliv otce – kapelníka se projevil nejvíc asi ve výběru nástroje, věděl totiž, že basistů je relativně málo. Mě samotného to kolem patnácti táhlo hodně k baskytaře, to už jsem ale chodil na soukromé hodiny klasického kontrabasu. Jazz jsem na kontrabas začal hrát až kolem dvaceti.

ME: Co tě ještě krom rodinného vlivu v počátcích ovlivňovalo?
Pár pro mě zásadních desek – Blood, Sweat & Tears mi koupil táta, kromě toho vždy vypůjčil na nahrání čerstvě vydané Chicago – bubeníkovi z jeho kapely to posílal příbuzný z USA. Potom jsem poslouchal Return To Forever Chicka Corey a hlavně Weather Report. Kdybych měl dnes jmenovat jednu jedinou kapelu, budou to pořád Weather Report.

ME: V poslední době jsem hodně narážel, i v souvislosti s mnoha českými jazzmany, na vyhlášenou hudební školu Berklee College of Music v Bostonu. Jak jsi se tam ocitnul ty?
Toužil jsem po studiu na Berklee několik let, pak jsem se konečně rozhoupal, napsal si o přihlášku, poslal vyžádanou kazetu s nahrávkou a požádal o stipendium. To jsem dostal, zbytek nákladů pokrylo stipendium od Fullbrightovy nadace.

ME: Tuším, že to bylo tři semestry. Co jsi tam přesně studoval a u koho?
Ano, podpora Fullbrightu byla jen na jeden rok, tak jsem to využil naplno a studoval tři semestry. Mým učitelem na basu byl Bruce Gertz, který hrával s Jerry Bergonzim, další významní učitelé byli Hal Crook nebo John LaPorta. Kromě kontrabasu jsem měl spoustu improvizačních kurzů a různě zaměřených ansámblů.

ME: V čem tě škola nejvíce ovlivnila nebo co ti přinesla za novou zkušenost?
Důležité bylo jakési utřídění těch základních znalostí. Já jsem předtím studoval jen klasiku a v jazzu jsem byl samouk. Ono to sice nakonec je stejně o tom, co člověk dělá sám na sobě, žádná škola tě hrát nebo skládat nenaučí, nicméně určité informace potřebuješ od někoho dostat. A já je dostal až tam. Ještě důležitější ale bylo setkání se spoustou muzikantů různých hráčských úrovní. Člověk si tak mohl udělat mnohem objektivnější náhled sám na sebe, než to bylo možné na té naší malé a tenkrát velmi uzavřené scéně. Kromě toho jsem si zahrál se spolužáky jako Roy Hargrove, Mark Turner, Chris Cheek, Jorge Rossy nebo Kurt Rosenwinkel…

ME: Od studií k vydávání alb. Na svém kontě máš tři autorská CD. (Getting There Together – 1995, Earth Life – 2000, Present Past 2003.) Jak hodnotíš tyto své dosavadní počiny a do jaké míry podle tebe kopírují tvůj hudební vývoj?
Dívám se na ta alba právě jako na dokumenty o svém momentálním hudebním i lidském stavu. V tom pro sebe vidím jejich význam. Takový domácí úkol, který dávám sám sobě. Když je hotový, mohu v sobě uzavřít určité období a pomalu zkoušet, jestli uslyším nějaké pokračování. Pokud na některém albu někdo najde něco pro sebe, je to bonus.

ME: Jak na tebe přicházejí tvůrčí chvíle a kde nacházíš zdroj inspirací?
Tvůrčí chvíli musím napomoci – přinutit se sednout si k pianu a něco na něm hledat. Většinou dlouho nic nenacházím, ale stane se z toho pravidelný rituál, který po několika dnech nebo týdnech začne pomalu vydávat jakési plody.
Inspiruje mě přítomnost, ten povrchní bzukot, vibrace, která obsahuje neopakovatelný kód k přítomné chvíli. Ty nejpovrchnější a nejpomíjivější jevy – móda, design aut, klipy pop hvězd, ale spíš těch teprve budoucích, slang teenagerů, jsou zároveň nejcennější, pokud jde o definici a identifikaci přítomnosti. Kdyby na Zemi přistál kosmonaut z budoucnosti a pokazily by se mu hodiny, zorientoval by se podle těch největších „banalit“. Samozřejmě mě ovlivňuje hudba, kterou poslouchám, ale tady by ten vliv neměl být příliš prvoplánový, pokud možno…

ME: Svoji hudbu vlastně v poslední době realizuješ ve spolupráci s mezinárodním bandem. Jak jsi tedy přišel právě na polské muzikanty typu Michal Tokaj, Lukasz Zyta?
Paradoxně (vzhledem ke geografii) je to díky Berklee. Tam jsem se potkal s polským pianistou Kubou Stankiewiczem a přes něj po letech s mnoha dalšími polskými muzikanty. Michal a Lukasz jsou úžasně talentovaní a flexibilní muzikanti, kteří mojí muzice umí vdechnout život.

ME: … polský jazz má v současnosti dosti nakročeno a je dosti otevřený. Někdy mám pocit, že domácímu jazzu tato otevřenost chybí, co je na něm jiného a co jej naopak s našincem spojuje?
Nesmíme zapomenout na to, že Polsko je mnohem větší země, a tudíž adekvátně k tomu má víc muzikantů. Kromě toho, v letech komunismu byli Poláci mnohem víc orientovaní na kulturu, kdežto Češi spíš na maso. Ten výsledek tomu také odpovídá. Musím ale říci, že v poslední době se ten kvalitativní rozdíl začíná stírat – česká scéna začíná být velmi zajímavá!

ME: Ale abychom nezůstali jen u našich severních sousedů. Jak vidíš vývoj jazzové muziky vůbec? Někdy se zdá, že mele z posledního… pak jsou zase chvíle, kdy do sebe pustí žánrové přesahy…
Myslím, že tam, kde začne bujet fundamentalismus, purismus, návraty ke kořenům a podobné věci, otvírá se cesta do pekel. Jazz si nedávno něčím takovým prošel, zejména v osobě Wyntona Marsalise, a naštěstí to přežil. Ona je to také někdy spíše věc producentů než muzikantů. Jak řekl Bill Evans, jazz spíše než styl je způsob tvoření hudby. Takže spíš než určitý konkrétní a předem definovaný zvuk bychom měli hledat svobodomyslnou a kreativní hudbu, která ovšem nesmí ztratit určité atributy, abychom neupadli do druhého extrému, populárního u některých evropských kritiků.

ME: U přesahů a jiných hudebních směrů ještě zůstaňme. Hodně muzikantů využívá vletů do elektronické muziky, drum’n’basu, jiní zase sahají k folklórním a vážnohudebním motivům. Jak ty se vyrovnáváš s těmito trendy?
S některými folklórními česko/moravskými se vyrovnávám dost těžko:-) Pokud ovšem nejde o Jana Hammera nebo Miroslava Vitouše, to je jiná. Osobně rád poslouchám právě drum’n’bass nebo jungle (nepoznám bohužel rozdíl) a elektronickou/dance scénu. Ne že bych toho znal moc, ale občas mě něco zaujme, naposledy jsem si dokonce koupil CD Plaid. Vážná hudba je nesmírně rozsáhlá oblast a připomíná nám, že bychom ani neměli moc mluvit o komponování, pokud jde o naši vlastní tvorbu. Těch pár taktů za to téměř ani nestojí. Znám toho bohužel opět velmi málo, mezi mé oblíbence patří Steve Reich, Olivier Messiaen nebo Maurice Ravel. Ve své hudbě se nebráním jakýmkoli vlivům, jde ale spíše o intuitivní a spontánní záležitost, ne že bych chtěl za každou cenu něco začít propojovat.

ME: Součástí tvého hudebního života je nejenom vlastní koncertování s vlastním bandem, ale také hostování v jiných projektech, třeba bratří Ebenů, v Divadle Vizita aj. V neposlední řadě jsi také pedagog (Státní konzervatoř Jaroslava Ježka). Není toho na jednoho moc? Nepřipadáš si někdy jen jako nájemný muzikant, který zastává několik rolí najednou?
Myslím, že je to celkem normální úkaz, zejména pro basistu, a cítím to naopak jako obohacení a inspiraci. Kromě toho s Vizitou hraju tak jednou za dva měsíce, s Ebeny míváme koncertní minisérii jednou za čtvrt roku. Nejvíce jsem v poslední době hrál s triem Davida Dorůžky. Relativně časově náročná je škola, ale zde mluvíme o dvou třech dnech v týdnu, takže si nemám na co stěžovat.

ME: Pokud tedy máš ten pomyslný ostrůvek klidu. Co si rád poslechneš?
To je různé, podle nálady. Někdy neposlouchám nic, často sleduju, čím mě překvapí Mezzo nebo noční MTV. Momentálně tu mám půjčené CD Marie Schneider, na to se těším. Jindy se vracím ke svým oblíbeným CD (Bill Evans se Scottem LaFaro, Marc Johnson, mnoho z produkce ECM a vše zmíněné v předchozích odstavcích). Nejvíc se těším na něco nového, co ještě neznám a co mě osloví.

ME: … a kdo z muzikantů tě v současnosti nejvíce oslovuje?
V posledních pár letech mě hodně inspirovala hudba Chrise Cheeka, Kurta Rosenwinkela, v poslední době byl silný zážitek koncert Avishaie Cohena. Vždy mě znovu fascinuje Bjork.

ME: Kdybys měl možnost postavit si kapelu s velkým „k“ (za předpokladu, že ji už nemáš), kdo by v ní nesměl chybět a proč?
Se svojí současnou kapelou jsem nad míru spokojený, je pro mě pocta hrát svou hudbu s muzikanty, jako jsou Michal Tokaj, Lukasz Zyta a David Dorůžka. Dokážou překonat mé představy o mé vlastní hudbě.

ME: Na závěr tu mám kapku vizionářskou otázku. Zmínili jsme se, že poslední desku jsi vydal před dvěma lety. Jak to vypadá s další deskou Jaromíra Honzáka?
Ještě chybí něco málo hudebního materiálu, ale to bych rád v blízké budoucnosti napravil, uvidíme, jak to půjde…

ME: Díky za rozhovor a strávený čas.

– petr w. vaněk –

nahoru | zpět na přehled článků