Recenze v časpoisu Harmonie

Present Past

zpět na přehled článků

Present Past – by takto za sebou mohli aspirovat na pozoruhodnou báseň. A v hudebním smyslu jí přeneseně vlastně i jsou. „Občas jsem si úplně jistý: nic nezmizí, nic se neztratí, žádná myšlenka, touha, utrpení, cit – vše je navždy přítomné, občas to cítím úplně jasně – zdi starých domů, ulice, dlažba, sálá to z nich a čas neznamená nic,“ píše ostatně Jaromír k titulní skladbě svého letošního alba. a jistě nejsem jediná, kdo si z jeho první desky z poloviny 90. let pamatuje především tu melancholickou, evropsky jazzovou, ECM-ovskou atmosféru, jež svou elegancí tak nádherně kontrastuje i ladí s názvem skladby Žena z bufetu na Maninách. (Šlo o velký teplý socialistický bufet s padesátiprocentní mastnotou vzduchu v pražské čtvrti Holešovice, kde Honzák – jazzman s vybraným vkusem – dodnes bydlí.) Nevracím se v čase jen kvůli připomenutí, že doba i náš způsob existence sebou za těch pár let docela hodily, nýbrž proto, že při euforii nad Přítomnou minulostí je třeba si uvědomit, že jde o prozatímní vrchol celkově již úctyhodného autorského díla. A aby toho nebylo málo . Honzák letos bilancuje i v oboru pedagogickém – od září se stane ředitelem tříleté hudební Vyšší odborné školy zaměřené na jazz, jejíž koncepci prosadil na půdě Konzervatoře Jaroslava Ježka a probojoval ji skrze byrokracii Ministerstva školství. Bude to první čistě jazzová státní škola zabývající se jazzem.

Zpět k albu. jako svůj první jazzový titul jej vydalo brněnské vydavatelství Indies Records – vzápětí následoval Peter Lipa s deskou Beatles in the Blue(s) – a tím posvětilo jeho cestu ven z jazzové, u nás dnes stále ještě žánrové z větší části nepřirozené izolované „rezervace“. Honzákova hudba si však zaslouží rozšířit počet posluchačů nejen nad hranice žánru, nýbrž i země. Je autorsky mimořádně silná – díky kontrabasistově originálnímu kompozičnímu myšlení a velkému citu pro koncepční vyváženost alba, díky šťastnému personálnímu obsazení kapely a jednoduché působivé instrumentaci, má zvláštní podmanivou atmosféru. Konkrétně – v příštím ročníku Cen HARMONIE nebude Present Past jen aspirovat na první místo v kategorii českého jazzu, ale může dost dobře konkurovat i světovým projektům v hlavní jazzové kategorii.

Jaromír Honzák už léta spolupracuje s polskými hudebníky, především se saxofonistou Piotrem Baronem. Druhou nejsilnější osobností a zvukovým i hudebním protipólem Barona je v Honzákově sestavě německý kytarista Christian Rover. Na klavír a bicí mladí polští jazzmani Michal Tokaj a Lukasz Zyta. Tahle kapela se zdá být trefou do černého. Honzák pevně třímá otěže, Rover a Baron jsou kontrastující mimoběžky a pianista s bubeníkem jsou otevření mladí hráči s citem a kreativitou sloužící věci. Album se vryje pod kůži a zůstane tam, i bez analyticky soustředěného poslechu či četby zdařilých krátkých textů, které nabízejí výklad k inspiraci té které skladby. Má účinek jako celek, dá se však jednoznačně rozčlenit do částí. Zvláště první dvě skladby, rukopisem nejvýraznější, mají společné rysy – kontrabasové intro, v němž basová figura v lichém metru předurčuje tep kompozice, téma sestoupivší jakoby odjinud, hrané v unisonu či dvojhlase kytary a saxofonu. Dokonce i efekt opakování jednoho motivu, jako neúnavného tlaku předurčeného vývoje, je tu využit podobně – v Present Past se sedmidobý rytmus promění v pětidobou pasáž, kde se stále opakuje motiv ve stoupající harmonii. V Constant Struggle trvá úvodní basová figura na svém dokonce celých devět minut skladby v jediné poloze, pod dlouhými sóly, a dodává skladbě věčný temný podtlak. Že Honzákova hudba vzbuzuje představivost, to se potvrdí hned ve třetí kompozici, Beyond The Mountains. Nahalenému kontrabasovému melodickému intru dá křídla něha klarinetu a přinese tak náhle čirou krásu bez rytmického diktátu, jen lehký swing možná vzbudí reminiscenci na někdejší ranou sestavu skupiny Naima, když v ní ještě hráli mladý bubeník Martin Šulc i Honzák. Poprvé je možné se plně soustředit na sóla. Nejprve klarinetové a vzápětí vygradované klavírní. Násobení klarinetu a použití smyčce v závěru skladby přináší polibek klasické hudby a vůni hor.

Velmi důležitým instrumentačním prvkem alba je použití elektrického piana, které probublává a prosvítá mnoha plochami, v kombinaci s klarinetem vytváří neotřelou barvu a ve čtvrté skladbě Around The Corner, plné zvukových dobrodružství na rozlehlé ploše, také připomene, že Honzák patří ke generaci, která vyrůstala na Bitches Brew. Dokud se ovšem neozve groove, jenž nás svrhne zpět do roku 2003, jakoby převzatý z dílny Erika Truffaze, či spíše jeho bubeníka Philipa Garcíi, jenž se specializuje na funkční „překládání“ soudobých elektronických tanečních beatů do akustické podoby. A ještě jedna překvapivá změna zvuku čeká posluchače, to když v pátém tracku nazvaném Paměť trávy nastoupí jednoduše vybrnkávané akordy akustické kytary a smyčec vyhrává poetickou melodii. Kytara se časem znásobí, ale zůstane u komorního duetu.

V následující trojici skladeb spolu souvisí šestá s osmou, balady, v nichž se, básnicky řečeno, válejí stankovské mlhy tichou krajinou, větší roli přebírá improvizace v If velmi rozvolněná, kdy se z pevných not sázených saxofonem odvíjejí gejzíry reakcí klavíru, kontrabasu a bicích. a Hi! je závěrečná lehká hudební hříčka, ovšem s hlubším textem. „Jak daleko (hluboko) jsi,“ končí kratičký track a jedno je po hodině vší té hudby jisté – Jaromír Honzák je na správné cestě.

Petra Konrádová

nahoru | zpět na přehled článků