Recenze v časpoisu Harmonie

Getting There Together

Piotr Baron – ts,ss,
Kuba Stankiewicz – p,
Jaromír Honzák – b,
Pavel Zbořil – dr,
Peter Binder – g,
Martin Zbrožek – vi

1 CD Pylyjazz,
P & J Music

zpět na přehled článků

Účast dvou polských hudebníků, Piotra Barona a Kuba Stankiewicze, na tomto mezinárodním projektu Jaromíra Honzáka mne přiměla, abych po létech položil na černý vinyl tehdy dominantního Supraphonu a znovu vyslechl, co před 10 lety rozčeřilo poklidné vody českého jazzu, totiž Česko-polský big band. Není to dávno pouze rozdílným obsazením (3 až 5 hudebníků proti 14), co odlišuje mnohem méně halasně uvedené a patrně i přijímané Honzákovo album od tehdejší události roku. Sám leader Milan Svoboda při konferování 1. mezinárodního jazzového festivalu v Hradci Králové trefně poznamenal, že bývaly doby, kdy jsme mohli ke svým severním sousedům vzhlížet s obdivem. Nevím, jestli jsou dnes síly vyrovnány, jestli se polští kolegové zdržovali čekáním. Honzák a jeho spoluhráči vedou rozhovor přinejmenším na stejné úrovni a vzácně se shodli na projektu veskrze intimním, inteligentním a přitom šťavnatém. Proti módnímu jazz-rocku Svobody a spol. nabízejí více nálad, chutí a vůní, jsou jazzovější, i když také zde nacházíme reflexe konkrétních zaoceánských vzorů a vlivů. V Say Hello To Marc se Honzák upřímně a nepokrytě hlásí k Bass Desires a účinně mu při tom pomáhá Peter Binder, zastupující zde zároveň Frisella i Scofielda. Jestliže bicí Pavla Zbořila nerusí a nestrhávají pozornost jen a jen na sebe, je to velký klad. Ostatně i tento zkušený hráč se dočká několika klimaxů. Dlouho se z dvouminutové kontrabasové introdukce klube lahůdka pro staromilce, jediný standard disku – You And The Night And The Music, hraný hezky svižně. V Today zůstává ve studiu jen kapelník a dokonale si stačí. Žádné berličky efektů a multitrackingů, jen ten ušlechtilý dřevěný zvuk, jako Glen Moore například. Vezměme už jen úvod alba: nejprve něžné pohlazení akustickým pianem, po půldruhé minutě lahodný tenor, s ním se nenápadně vloudí i basová linka, jakoby nešlo o nejdůležitější hlas. Teprve v deváté minutě se na chvíli ujme slova. Žádná agresivita, jen a jen chytré hraní. Má toto CD vůbec nějaké slabé místo? Snad chvílemi ne zcela ladící sopránku. A závěrečné postesknutí: proč Zbrožkových houslí jen jako šafránu? Tak dlouhodobí partneři by měli vytvořit mnohem více. Zvlášť když Honzák prokazuje i vysoké schopnosti skladatelské. Ty chválím stejně jako všecko ostatní a těším se na další věci!

Jan Beránek

nahoru | zpět na přehled článků